Čo bolo, to bolo, aneb "To všechno odnéééés čas"...

„Tak nám skončila Rufusiáda, paní Müllerová“, chtělo by se možná říct spolu s Josefem Švejkem, patronem všech bigbíťáků a slzu v oku rychle svést na smítko prachu, který se zničehonic sneslo z modrý oblohy a zasáhlo přesným direktem posmutnělou zorničku tak, jako zasahovaly po celej večír reflektory postavy muzikantů, nastavujících všechnu svojí odvahu a um tváří v tvář davu nejlepších fanoušků, jaký se kdy v tý naší Sokolovně sešli. A že to byla akce převeliká! Ačkoliv sám jsem spíš půlkacíř a přiznávám, že někdy taky trochu hovado, vím, že pýcha je jedním z těžkých hříchů a nejsem proto pyšnej, ale hrdej na to, že se společným úsilím mnoha lidí podařilo něco takovýho uspořádat právě u nás... Chtěl bych proto na tomhle místě (a protože znám kluky z kapely dobře - a to nejen těch našich narozeninových pět let, ale mnohem víc a dovolím si z toho důvodu mluvit i za ně) poděkovat na prvním místě vám, kteří jste přišli a udělali tu skvělou atmosféru, protože plánovat týdny a týdny akci, na kterou by nikdo nepřišel, to by byla větší marnost a zbytečnost, než jakou je světlo lampy za dne, jak zpívával Karel Kryl a právě váš počet byl největším dárkem k našim narozeninám. Další poděkování patří všem hostujícím kapelám, které přijaly naše pozvání a jsem z vašich reakcí pevně přesvědčenej o tom, že jsme do Újezda přivedli opravdový mistry amatérskýho bigboše, kterej bejvá často mnohem nápaditější a zajímavější než to, co je nám denně servírovaný v masmédiích. Pokud máte ideu a máte kapely, potřebujete místo, kde to celý spáchat a právě Sokolovna, kde Rufus před pěti lety vznikal a kde nás sokolové nechali celou tu dobu zkoušet je místem asi nejpříhodnějším a proto díky za celý ty roky i za bezproblémovou domluvu Rufusiády, děkujem Jardovi Mikyskovi, dle mýho soudu jednomu z nejlepších zvukařů, který jsem za ty roky co mlátim prstama do basy potkal, hasičům za stráž, neboť nezaskočen jen ten, kdo připraven dobře jest, no a komu nesmíme v žádným případě zapomenout poděkovat jsou všichni naši pomocníci a spolupořadatelé, protože bez Renči a Péti, Bětky, Kolčiho, Sedlocha, Píta, Romana, Katky, Lenky, Matese, Péti od Bogiho, Tučka, našeho hornoújezdskýho výčepáka Jardy, Škeříků a dalších lidí, o kterých jsme věděli, že se o ně můžem v případě potřeby opřít, bez těchhle všech by zůstala Rufusiáda jenom pouhým snem v našich neklidných myslích. A proto nezbejvá než zvolat „Díky a Rufus forever!!!“